Hooping mi dal smysl života

Build confidence

Narodila jsem se jako normální holka v roce 2001. Doktoři mi zjistili Marfanův syndrom, který jsem zdědila po mamince. Je to onemocnění srdce (rozšířená aorta) lidé se také vyznačují vysokou postavou a dlouhými končetinami. Takže mi samozřejmě doktoři zakazovali a zakazují spoustu sportů. Když mi bylo osm let tak jsme si adoptovali tříměsíčního chlapečka Tomáška, kterého mám nadevšechno ráda. Ale zpátky k tématu. Ve škole necvičím, ale jedna paní učitelka začala mít kroužek streetdance.

No a to mě samozřejmě začalo strašně bavit. Na kardiologii s tím sice nebyli spokojení, ale já tancovala dál. Jenže po roce streetdance zrušili a  musela jsem hledet dál. Sport jsem dlouho nedělala, ale snažila jsem se to vykrýt hrou na sopránovou a altovou flétnu na kterou mimochodem hraju již od pěti let. No a jednoho dne jsem takhle šla na mou oblíbenou návštěvu k ortopedovi pro vložky do bot a on mi zjisil mírnou skoliozu.

Musím říct, že už jsem toho měla plný zuby, protože asi dva roky před touhle návštěvou mi chtěl zase pro změnu vrtat kolena, abych vyrostla o pět centimetrů míň! S tím jsem ho rovnou poslala do háje. Ale tentokrát jsem se jeho léčbě nevihnula. Dostala jsem korzet, který stejně nenosím, protože se mi v něm chce omdlít. Já nevím ty doktoři mi asi nedaj nikdy pokoj. V roce 2013 to mi bylo 12 let mi umřela při operaci srdce maminka a v tuhle chvíli se mi zhroutil celý svět (teď nevím jak mám pokračovat).

No a přijela smršť tet, teda některé to byli jenom kamarádky maminky, ale já jim říkám tety. Mám ráda všechny, ale s některýma je to těžší. Nějak mě přestalo všechno bavit i flétna a čas nějak plynul kolem mě. Až jednoho dne přišla moje teta Renča, že je poblíž kurz hoopingu. No a tak jsme začali chodit. Edita vedoucí kurzu je super a hooping mě strašně baví. Vždycky když mi je smutno vezmu obruč a jdu cvičit. Taky to můžu dělat kvůli srdíčku, protože je to rytmický pohyb. Pomáha to i na záda. Jsem šťastná, že jsem hooping objevila.

Maruška